pondělí 2. prosince 2013

… ukázat klukům, že holky to taky uměj! ;)

Tak přesně to byl jeden z cílů víkendového setkání Rails Girls v Brně.
Celý workshop se nesl v duchu „holky holkám“. (Samozřejmě za pomoci kluků, bez kterých by to nešlo ;)


Že vám stále není jasné, o čem mluvím? Rails Girls pořádají po celém světě workshopy programování pro holky. Společně jsme tak nakukovaly do světa Ruby on Rails.


Dozvěděly jsme se například,  na jakém principu fungují webové stránky, že cookies [kukiny] nejsou jen sušenky, nebo že protipólem Serveru je Klient (a opakem Ruby je naruby :D)

Sobota začala zlehka se základy HTML/CSS. Pak jsme si daly první rande s Ruby.


Říkáte si, to je brnkačka? Tak přidáme plyn.

Chvíli jsme pomocí příkazů v Ruby hrály hru Ruby Warrior. Zkuste si ji taky.



Nakonec jsme podle návodu na Railsgirls.com začaly kódovat svoji první webovou aplikaci. Malý krok pro lidstvo, velký pro nás.


Zkrátka střídaly se přednášky, hry, praktická cvičení. Rozhodně jsem se nenudila. Ani nehladověla. (Ano, i po této stránce o nás bylo skvěle postaráno.)

Na konec jsme dostaly RG tričko na památku. Díky za něj :)




Víc vám nebudu povídat. To musíte zkrátka zažít. Nebo mrkněte na Facebook. Tam mimo jiné najdete i fotky z akce.

Takže holky. Pokud vás svět ajťáků a ajťaček alespoň trochu zajímá a váháte, jestli se na další workshop přihlásit... Neváhejte. Rails Girls jsou super.


Během jednoho (a kus) dne jsem se seznámila s fajn lidmi, pobavila se, nakoukla zas o trochu víc do „ajtý“ světa díky základům kódování HTML/CSS,  programování v Ruby... 

Je mi jasné, že za den ze mě kodérka ani programátorka nebude. Ale je fajn mít o těchto záležitostech alespoň tušení.

A hlavně: k ajťáckému vyznání lásky “You are the {CSS} to my </HTML> “  už nepotřebuju výkladový slovník. No, třeba se to bude někdy hodit. :)


... Takže kluci, nemyslete si. Holky to taky uměj! ;)


sobota 30. listopadu 2013

365 dní. 365 fotek. 365 snídaní.

Prvního prosince rozjíždím svůj 365 projekt. Těšte se.

V čem takový 365 projekt spočívá? Vzít každý den do ruky foťák (já si vystačím s iPhonem) a vyfotit jednu fotku.


Aby to nebylo tak jednoduché, chtěla bych celý projekt tématicky zaměřit. Ale co si vybrat? ...mmm... Co nevynechám snad žádný den? No snídani přece :)

Kde fotky uvidíte? Na Instagramu. Hledejte mě pod nickem @365brundibara_ ...insta co? Dobře, ti z vás, kteří Instagram nemají, mohou fotky sledovat i na webu 
www.instagram.com/365brundibara_




Je mi jasné, že to nebude snadné. Jeden rok je dlouhá doba. Držte mi pěsti. Průběžně vás budu o svém počínání informovat.

Snídaním zdar;)


P.S. Abych v tom nebyla úplně sama, rozhodla se @blondyna, že do toho jde taky. (
www.blondynabrunhilda.tumblr.com)
Instagram vs. Tumblr
Jídlo vs. umění
Tak tedy dobrá... Challenge accepted!

neděle 17. listopadu 2013

... protože ráno dělá den.


Drnčící budík. Venku tma. Sotva rozlepím oko. Budík posunu. Spím dál. Budík drnčí znovu. Rozlepím stejné oko. Opět budík posunu. Ještě párkrát to zopakuji a pak teda vstanu. Už opravdu musím...

Chvíli zírám do skříně. Vyberu něco na sebe. (A doufám, že to aspoň trochu ladí.) Prolítnu koupelnou. Něco ulovím k snídani. Zasednu k počítači a procházím Twitter, Facebook, Instagram, občas zabrousím na nějaký blog nebo zajímavý článek... Zděsím se, kolik je hodin, a spěchám do práce.

Po cestě si zanadávám na ploužící se lidi na Ípáku. V metru opět zavřu očko. V ruce KeepCup s čajem. Doufám, že se v polospánku nepoleju. Budějovická. Definitivně rozlepuji obě oči a vystupuju...

Tak nějak vypadalo mé typické ráno

Jsem sova. Ráno (i bez propařené předešlé noci) je pro mě vždycky těžké. Nedávno jsem se ale hecla a řekla si, že to zkusím jinak. Přicházím na to (objev roku, já vím), že se stačí už od rána na něco těšit. A proč ne hned na snídani?

Zkouším to jednou. Pěkně si snídani nazdobím. V podstatě je i zdravá a navíc samé dobroty.



Další dny začínám ochutnávat i potraviny, které jsem do té doby nejedla. Například avokádo. Stačí posolit a opepřit.





I na návštěvě u Elišky v Holandsku nelením.



Zřejmě to na mě opravdu funguje. Taková "blbost". 





Zkouším postupně přidat i ranní rychlocvičení. 5 -10 minut stačí. Znamená to vstát ještě o čtvrt hodiny dřív. Nevadí. Zatím to zvládám. A doporučuju Blogilates. Běhání po ránu bohužel nezvládám.

Na Blogilates objevuji i recept na vynikající banánové palačinky. Žádný cukr, žádná mouka... A přesto se oblizujete až za ušima. Ideální na sobotní snídani.



Nebo na nedělní sváteční (“svátkovou-Martinskou”) večeři...?



Najednou mi nevadí vstávat téměř o hodinu dřív. Na snídani se těším a užívám si ji. Od přípravy až po to, kdy u čtení Twitter timeline chroupám své výtvory. Ale nikam u toho nespěchám. 
Protože jak řekl Tomáš Pilař na říjnovém Creative Morning: “Pokud si chci něco užít, musím si na to vyhradit čas.”



Budík už (tak často) neposunuju. I teď si sice občas zanadávám na ploužící se davy lidí na Ípáku. V metru občas zavřu očko. Stále doufám, že se po cestě nepoleju čajem (někdy marně). Ale tak nějak mi to nevadí. Snažím se nenechat si tím zkazit ráno. (Ono se během dne najde dost jiných lidí a příležitostí, co se o to minimálně pokusí.)
Endorfiny ze cvičení + dobrota k tomu asi fungují. 

Něco na tom, že ráno dělá den, asi opravdu bude... :-)

P.S. Zajímá vás recept na palačinky? Na těsto pro 3 menší kolečka (akorát 1 porce) stačí 50g rozmixovaných ovesných vloček, 1/2 banánu, 1 vajíčko, lžička skořice, 1/2-1dl mléka. Zbytek banánu, další ovoce dle výběru nebo jogurt/tvaroh či med použijte na ozdobení. Jde to i bez cukru a mouky ;)

středa 30. října 2013

Dýně jsou tady, dýně jsou i tam...


Poslední dobou mám pocit, že musím všechno možné vyzkoušet, zažít a navštívit... 
A tak nově (mimo spousty jiných aktivit) objevuju potraviny, o kterých jsem donedávna neměla ani potuchy a nebo je úspěšně ignorovala. A hle. Den je hned barevnější, když celý týden nevečeříte stále tu stejnou brokolicovou polívku nebo 3P+P (mou zamilovanou kombinaci pasta, pesto, parmesan doplněnou o čtvrté “p”, pomodori secchi).
Nečekejte žádné terno, ale v podstatě náhodou se mi dostaly do hledáčku dýně. Ještě nedávno jsem nechápala, k čemu ty oranžové obludky jsou, a jedinou “pochoutku”, kterou jsem doma mohla ochutnat, byl přeslazený dýňový kompot. Šup, a dýně byla na blacklistu.
Včera jsem se ale rozhodla dát dýním druhou šanci a usoudila jsem, že dýňové muffiny budou to pravé pro navození halloweenské atmosféry.
Hledala jsem na internetu nějaký vhodný recept, až jsem zabrouzdala na můj oblíbený blog Chez Lucie, kde bylo vše potřebné.
Muffiny nejsou nijak složité, většinu ingrediencí jsem měla doma. Až na dýňové pyré, které jsem pořídila v obchodě se zdravou výživou.

195g mouky, 1 lžička prášku do pečiva, 1/2 lžičky jedlé sody, 1 lžička mleté skořice, 1/4 lžičky mletého zázvoru, 1/2 lžičky soli, 113g změklého másla, 200g cukru krupice, 2 velká vejce, 1 lžička vanilkového extraktu a konečně 180ml dýňového pyré. 
Bezmyšlenkovitě jsem všechno naházela do mísy a až pak si přečetla postup, kde se jednotlivé části měly zvlášť promíchávat. No nic. Tyčový mixer vše spravil a těsto jsem udělala taky. Ještě že ty muffiny nepotřebují zvláštní péči. 
Stejně tak v troubě. Po 20 minutách, kdy se těsto v košíččích opalovalo při 180°do zlatova (teda oranžova), byly muffiny hotovy. 

Nakonec jsem je ozdobila polevou (moučkový cukr, trocha vody a dýňového pyré pro barvu - nemám oranžové potravinářské barvivo) a nakreslila ksichtíky. Na zdobení používám zdobící tubičky od Dr. Oetker. Když mi poleva došla, došlo i mně, že jsem ji vůbec nemusela dělat. Bez ní vypadaly malé sladké dýně ještě lépe. No snad příště.

Tak co, dali byste si...? Zkuste je. Jsou opravdu jednoduché :-)

Musím se přiznat, že jsem ani jeden upečený muffin neochutnala, tudíž ani nevím, jak chutnají. (A teď při psaní se mi sbíhají sliny.) Těsto bylo ovšem moooc dobré.


Nejvíc ze všeho mě ale potěšilo, co takový jeden muffinek dokázal... :-)




úterý 1. října 2013

Za pár let se tomu zasměješ...

Trochu klišé. Známe to všichni. Říkají nám to všude... Něco na tom ale fakt je!

Objevila jsem pár svých pisálkovských výplodů z doby, kdy mi bylo krátce *teen. A jelikož mi po těch letech kromě pár vzpomínek vykouzlily taky úsměv na tváři, rozhodla jsem se s vámi o ně podělit. 

Uznávám, že je to opravdu hodně amatérské, retro, klišé, kýč, slaďárna největší a nevím co ještě. Přesto ale doufám, že si třeba alespoň zavzpomínáte na své deníčky, první lásky a vůbec takové ty puberťácké #firstworldproblems. A možná se jim (stejně jako já) zasmějete. Stejně tak věřím, že se jednou zasměju tomu, co se děje a neděje teď. Protože “Everything happens for a reason...”

P.S. Neprošlo to žádnou (až na jednu výjimku) cenzurou. Podobnost s reálnými osobami je čistě náhodná, jména jsou vymyšlená, no však to znáte z filmů.


KDO TO VÍ...

Hluboko v paměti ukryto máš,
že na mě se ani nepodíváš.
Však co se stalo, kdo to zkazil?
Že by jen pozdrav,co nedorazil?
Hloupost, já vím, že to tím není.
Když ale nepodáš vysvětlení.
Tak stále čekám, možná marně,
že jednou přijdeš a dopovíš mně,
proč příběh s krásným začátkem

nenašel konec. Kdo to ví? 

ZA OKNEM.
To takhle jednou sednu si k oknu
a dívám se, jak pěkná je krajina.
Všude jen sníh, nespatříš ledovou plotnu,
myšlenka s myšlenkou se prolíná.
Proč chlad, který z bílé peřiny
se táhne do místnosti?
Ne, to nebyl mrázVšak kdo jiný
než nedějě, co zapomenout nedopustí.
Vždyť ani nevíš, co mě to stálo,
nesnažit se to celé urovnat.
Tobě je totiž všechno málo.
Snad už jen zázrak může se stát.
Andělíček, který by slétl na zem
a zlo v dobro obrátil.
Vím, nic nejde změnit tak rázem.
To by se chudák pěkně zapotil.
Nechám už raději andílka spát,
o tobě snít budu však dál.
Necítím skoro nic, už jen ten chlad.
Kéž bys tu byl, něco povídal…

NONAME.
Včera se mi zdál o tobě sen.
Byli jsme na horách, měls oči pro mě jen.
U tebe v náruči teplo mi bylo,
obrovské štěstí mě políbilo.
Jiskřička lásky svítila v očích tvých,
probudit se nešlo, to by byl hřích.
Bohužel ráno mi ťukalo na víčka,
i přes den však vidím tohoto "Pepíčka" (cenzura:), 
Co v srdci mém pevné místo má,
a s kterým bych byla opravdu přešťastná.

ADRENALINOVÝ SPORT.
Na světě je mnoho lidí, co mají různé koníčky,
někdo například sedí celý den jenom u knížky.
Není ovšem nad to mít svou dobrou partu,
se kterou se můžeš pustit do každýho sportu.
Když pak k svojí šikovnosti připojíš i odvahu,
zábava a dobrodružství daj' se zažít na svahu.
Spousta sportů zakládá se též na adrenalinu.
Dobrý příklad je snowboarding. Vyžaduje však dřinu.
Říká se, že po bitvě je každý generál.
Jen představit si zkus, že bys na vršku hory stál.
Vyvez' tě tam vrtulník, dolů jiná cesta není,
jen nebezpečný sráz, všude samé překvapení.
Nikde není psáno, že nevjedeš do kotliny,
nebo že se nestaneš obětí laviny.
Riziko je velké, to moc dobře víš,
přesto už se rozjíždíš, následky zatím neřešíš.
Prašan, kterým projíždíš, lítá do všech stran.
Je vidět, jak jedeš jistě, úplně bez zábran.
Za chvíli jsi dole a pot stíráš z čela.
Každý říká, že tvá jízda byla prostě skvělá.
Všechno dobře dopadlo. Řekni mi jen jednu věc:
jestli budeš i nadále knihomilný nadšenec.
Nebo si spíš vyrazíš o prázdninách na hory,
na sjezdovky v Harrachově, či navštívíš Rýchory?