Geekové, nazujte tenisky, vybíháme.

Nedávno jsem na www.behej.com četla článek o geekovi a běhání. Musela jsem se v duchu smát. Jako by psali o mně! (Takže já, brundibára, jsem geek? Bězec?!) Cituji:

“Za pasem nebo na paži má vytuněný telefon s nejméně třemi sportovními aplikacemi. Pro porovnání získaných dat, nebo co kdyby náhodou některá z nich spadla! Přípravě běhu věnuje více času než běhu samotnému. Než vyběhne, sdělí své sportovní úmysly všem přátelům na všech sociálních sítích. Na lavičce před domem se “čekne” přes Foursquare, zběsile loví signál GPS a pět minut zapíná všechny aplikace.Po dvou kilometrech pauzuje aktivitu. Přes Instagram pořizuje foto důkaz, že sportuje a obratem fotografii posílá na Facebook, Twitter a další sociální sítě...”

Lehce nadnesené, ale věřím, že pár z vás se v tom taky najde. Obzvlášť ti, kteří nenápadně přikyvujete hlavou nebo vám při čtení ucukávají koutky;) Zkrátka před během sladit do barvy oblečení, mít dostatečně nabitou baterku na iPhonu, zapnout alespoň jednu aplikaci moniturující mé snažení, nasadit sluchátka a nazout tenisky. Pak už konečně můžu taky vyrazit. A pokud po cestě vidím něco zajímavého, co by zajisté obohatilo moji galerii na Instagramu, neostýchám se zastavit, fotit a až pak pokračovat vesele dál. Takhle mě to zkrátka baví.

Není tomu tak dávno, co jsem samotné běhání neměla vůbec v lásce. Asi pozůstatek ze školních let a smíšené vzpomínky na tělocvikářky teoretičky, co celou třídu hnaly za výsledky podle atletických tabulek. S postupem času a nasbíranými vráskami (nejen) z prvních lásek jsem přišla na to, jaký je běh skvělý kamarád. Nemusím vůbec mluvit (asi bych to navíc stěží udýchala) a přesto mi vždy pomůže. Parádně si pročistím hlavu.
Díky běhání jsem taky poznala nová zákoutí (nejen) Prahy, našla společnou řeč s novými přáteli a známými. A když mi má oblíbená aplikace Nike+ nedávno ukázala překonanou hranici uběhnutých 300 km, nestačila jsem se divit a hrdě se plácala po rameni. (Ano, musím se pochválit. Nikdo jiný to za mě totiž neudělá.)
Jasně, praví běžci se mi možná smějí. Nepotřebují k běhu smartphone, nepořizují si z běhu fotky a 300km pro ně není žádná vzdálenost. Ale co už. Každý máme svůj styl. A my, běžci-geekové, navíc ješte vzpomínky zdokumentované všude, kam se podíváme!

A co dělám, když mi dochází motivace k dalším běhům? Dřív jsem “utíkala” do obchodu pro nové tričko, kraťasy nebo alespoň ponožky, popřípadě doufala ve shozené nějaké to deko. To se vždycky hodí. Nedávno jsem se ale přihlásila na svůj první závod - We Run Prague. Tak mám další motivaci alespoň do konce prázdnin. Přeci se nedoplazím do cíle jako poslední...
Jo a holky, kdyby nic z výše uvedeného nezabíralo, zkuste ještě toto:

“Run like Channing Tatum is waiting for you at the finish line." ;)

Makronky, kam se podíváš

aneb Pečení makronek podruhé (a potřetí a na nějaký ten čas naposledy, nebojte;)

Po našem prvotním makronkovém úspěchu (který jsme nečekaly a určitě si ho s Milčou za tu pečlivost a dřinu zasloužily, haha :) jsem byla namotivovaná péct dál. Navíc se blížil den, kdy Milča slavila narozeniny. Plán byl tedy jasný. Upeču jí makronkový dort!

Vůbec jsem neměla představu, jak by měl takový dort vypadat a jak se vlastně dělá. Ještě že mám strýčka Google, věrného pomocníka do každé situace. Našla jsem pár tipů a inspirací, ale nakonec zvítězila improvizace a tak trochu v pozadí byl i příběh o pejskovi a kočičce, jak pekli dort...

Co čert nechtěl, první zádrhel přišel hned na začátku. Jaký byl ten recept, podle kterého jsme pekly minule? Pamatovala jsem si jen 90g bílků a trochu cukru krupice. Jediný, kdo recept měl poznamenaný, byla Milča. Zeptat jsem se ale nemohla, přišla by o překvapení. Nakonec jsem se pravděpodobně receptu dopátrala a mohly začít přípravy.
Těsto bylo tedy stejné jako prvně, jen z větší várky. 200g mandlové moučky a zbytek jsem si dopočítala pěkně trojčlenkou. (AaÁjo, pokud tohle někdy budeš číst, třeba ti udělá radost, že tvá oblíbená trojčlenka je stejně nejlepší a nejužitečnější z celý matiky!)
Upekla jsem 3 velké kruhy a ze zbytku ještě klasická malá kolečka. Opět přišlo povídání si s troubou a jejím obsahem, stopování času a taky pár nadávek. Poslední várka zůstala v troubě neplánovaně o trochu déle. Smrdělo to ... průšvihem. Pekly se o dost déle, černé ale (světe div se) nebyly! Uf. Všudypřítomný cukr v nich pěkně zkaramelizoval, a tak jsem měla ještě hnědé karamelové makronky.
Kruhy jsem poskládala na sebe a vyplnila vždy vrstvou čokoládového krému a plátků jahod. Plátky jahod jsem pak přidala i do malých makronek. Neptejte se ale, co všechno bylo v krému. Za prvé to byla celkem zvláštní kombinace, za druhé si to už přesně nepamatuju. Ale chutnal čokoládově.

Už byly asi 2 hodiny ráno a já teprv lepila poslední kolečka k sobě, oči od sebe... Zdobení vršku dortu jsem si tak nechala na další den.
S tím mi navíc pomohla Eliška (díky Eli!) a bylo...
Zbývalo už jen dort bez újmy převézt až k oslavenkyni domů. Občas to bylo trochu napínavé, obzvlášť v tom teple v tramvaji, ale dort přežil. Jen ne na moc dlouho. Brzo se po něm slehla zem.
Nakonec myslím, že se docela povedl.

Zbylými makronkami jsem (doufám) potěšila i kolegy v práci.

Fotkou dortu jsem se pochlubila i mamce domů. Chyba. Okamžitě jsem tak měla plán na víkend, upéct makronky i doma. Přiznám se, už se mi do nich napotřetí za tak krátkou dobu nechtělo. Ale sestřenka slavila narozeniny, tak kvůli ní jsem pár koleček taky upekla.
Pekla, pekla... peklo. Ano, bylo to peklo. Trouba si doma dělala, co chtěla, a makronky praskaly jak divé, byly vysušené... Ze všech várek se mi povedlo jen pár hezkých kousků, ale ani ty nebyly úplně eňo ňůňo. Jak říkám, ačkoli byl postup opět úplně stejný, nikdy nevíte, co vám z trouby vyleze.
Ty nejhezčí jsem věnovala sestřence a pořád přemýšlela, co s tím zbytkem. Až mě napadl geniální plán.
Už minule jsem psala, že ráda chodím do Paula. Jejich macaron frappé (mimo jiné) je zkrátka pecka. Pominu detaily, že jeho cena není zrovna friendly a že v něm není ani ždíbíček kafe. To mi ale jako nekafařce vůbec nevadí.
Hodíte do mixeru pár makronek, hodně ledu, trochu smetany a je to! A hlavně, vůbec nevadí, že se vám nepovedly, popraskaly nebo cokoli jiného. Chutná to báječně.

Takže ať už kulaté nebo tekuté, pokud neznáte, určitě makronky ochutnejte. Doporučuju.

Makronkové poprvé

Ani nevím, jak mě to napadlo. Pečení jsem nikdy nevěnovala zvláštní pozornost. Až jednoho dne si říkám...

Miluju Francii. Ráda chodím do Paula. Upeču makronky!

Ano, MAKRONKY, postrach všech cukrářů. To, co na vás vykoukne z trouby lze jen těžko dopředu odhadnout. Jak docílit toho, aby byly na povrchu hladké, křupavé a vevnitř vláčné? A hlavně, aby nepopraskaly... 

Zkrátka je to věda. Na internetu jsem našla desítky různých receptů, špatných zkušeností nepočítaně... Ale taky spoustu přenádherných fotek těchto kulatých dobrot, které mě přesvědčily. No řekněte, kdo by odolal...

zdroj obrázku

Vsadila jsem na štestí začátečníka a pomoc šikovné kamarádky Milči. 

Nakoupily jsme suroviny, silikonovou formu na makronky a pustily se do díla.

Recepty na internetu se ale od sebe tak moc lišily, bylo to buď a nebo... Po chvilce rozhodování padla volba na tento, z blogu Chez Lucie (díky moc za inspiraci:).

- 110 g mandlové moučky

- 200 g cukru moučka

- 38 g cukru krupice

- 90 g vaječných bílků (3-4 vejce)

Vše jsme poctivě meřily do posledního gramu, dodržovaly postup do posledního slova. No znáte to, pro jistotu...

A jakže to tenkrát probíhalo?

Mandle jsme nasekaly v mixéru na jemno, přesily přes jemné sítko a měly mandlovou moučku. (Ano, dá se sehnat i v obchodě, ale je to poměrně oříšek. Já na ni narazila až teď nedávno, když už ji nepotřebuju. Klasika.) Mandlovou moučku jsme smíchaly s cukrem moučkou.

Ve vedlejší nádobě jsme šlehaly bílek. Po chvilce, když měl konzistenci jako pěna na holení, jsme přidaly část cukru krupice. Pokračovaly jsme dál, přidaly zbytek cukru a šlehaly, dokud nebyl bílek tuhý natolik, aby se nevyklopil z nádoby ani když byla dnem vzhůru.

Pak jsme do našlehaného sněhu na třikrát přidávaly směs mouček a vše pomalu míchaly dohromady. Abychom měly makronky různě barevné, rozdělily jsme hmotu na 3 části. Do jedné přidaly růžové, do dalších pak zelené a žluté barvivo. Pobavilo mě, když v receptu stálo, že pak stačí 38krát (snad si to pamatuju dobře;) zamíchat, ať se barvivo dobře spojí.

Pak jsme těsto nandaly na formu a několikrát plechem praštily o linku. Prý aby z něj utekly vzduchové bubliny. (Tímto se omlouvám sousedům za poslední várky, které jsme takto sklepávaly až v noci.) Nechaly jsme těsto ve formě asi půl hodiny uležet a rozdělaly oheň (=rozuměj trouba na 160 stupňů). A bylo. Teda vlastně ne, to pravé dobrodružství teprve začalo.

Nemyslela jsem si, že pečení může být tak napínavé. Jen co jsme vložily plech do trouby, nemohla jsem od makronek odtrhnout oči. Připomnělo mi to den, kdy jsme domů poprvé koupili mikrovlnku a celá rodina 2 minuty do té “krabice” koukala, jak se dělá popcorn...

Tady ovšem chvíle napětí trvala celých 12 minut. 

“Hlavně nepopraskejte. Hele, už se klube ten spodek. Tyjo, jak poznáme, že jsou hotové? Jupí, zatím vypadají na povrchu krásně hladké. Rychle s nimi ven, už je 12 minut pryč." Asi tak nějak probíhala má konverzace s kolečky z těsta v troubě. Už ani nevím, jestli jen v hlavě nebo nahlas. Každopádně přání byla vyslyšena a první várka dopadla dle mého skvěle. Stejně tak druhá i třetí...

Začátečnické štěstí asi číhalo za rohem.

Zbývalo kolečka spojit. K tomu bohatě postačilo Mascarpone. Část jsme smíchaly s trochou marmelády, do zbytku přidaly vanilkové aroma.

A výsledek? Posuďte sami :) Zaprášilo se po nich rychle...