Makronky, kam se podíváš

aneb Pečení makronek podruhé (a potřetí a na nějaký ten čas naposledy, nebojte;)

Po našem prvotním makronkovém úspěchu (který jsme nečekaly a určitě si ho s Milčou za tu pečlivost a dřinu zasloužily, haha :) jsem byla namotivovaná péct dál. Navíc se blížil den, kdy Milča slavila narozeniny. Plán byl tedy jasný. Upeču jí makronkový dort!

Vůbec jsem neměla představu, jak by měl takový dort vypadat a jak se vlastně dělá. Ještě že mám strýčka Google, věrného pomocníka do každé situace. Našla jsem pár tipů a inspirací, ale nakonec zvítězila improvizace a tak trochu v pozadí byl i příběh o pejskovi a kočičce, jak pekli dort...

Co čert nechtěl, první zádrhel přišel hned na začátku. Jaký byl ten recept, podle kterého jsme pekly minule? Pamatovala jsem si jen 90g bílků a trochu cukru krupice. Jediný, kdo recept měl poznamenaný, byla Milča. Zeptat jsem se ale nemohla, přišla by o překvapení. Nakonec jsem se pravděpodobně receptu dopátrala a mohly začít přípravy.
Těsto bylo tedy stejné jako prvně, jen z větší várky. 200g mandlové moučky a zbytek jsem si dopočítala pěkně trojčlenkou. (AaÁjo, pokud tohle někdy budeš číst, třeba ti udělá radost, že tvá oblíbená trojčlenka je stejně nejlepší a nejužitečnější z celý matiky!)
Upekla jsem 3 velké kruhy a ze zbytku ještě klasická malá kolečka. Opět přišlo povídání si s troubou a jejím obsahem, stopování času a taky pár nadávek. Poslední várka zůstala v troubě neplánovaně o trochu déle. Smrdělo to ... průšvihem. Pekly se o dost déle, černé ale (světe div se) nebyly! Uf. Všudypřítomný cukr v nich pěkně zkaramelizoval, a tak jsem měla ještě hnědé karamelové makronky.
Kruhy jsem poskládala na sebe a vyplnila vždy vrstvou čokoládového krému a plátků jahod. Plátky jahod jsem pak přidala i do malých makronek. Neptejte se ale, co všechno bylo v krému. Za prvé to byla celkem zvláštní kombinace, za druhé si to už přesně nepamatuju. Ale chutnal čokoládově.

Už byly asi 2 hodiny ráno a já teprv lepila poslední kolečka k sobě, oči od sebe... Zdobení vršku dortu jsem si tak nechala na další den.
S tím mi navíc pomohla Eliška (díky Eli!) a bylo...
Zbývalo už jen dort bez újmy převézt až k oslavenkyni domů. Občas to bylo trochu napínavé, obzvlášť v tom teple v tramvaji, ale dort přežil. Jen ne na moc dlouho. Brzo se po něm slehla zem.
Nakonec myslím, že se docela povedl.

Zbylými makronkami jsem (doufám) potěšila i kolegy v práci.

Fotkou dortu jsem se pochlubila i mamce domů. Chyba. Okamžitě jsem tak měla plán na víkend, upéct makronky i doma. Přiznám se, už se mi do nich napotřetí za tak krátkou dobu nechtělo. Ale sestřenka slavila narozeniny, tak kvůli ní jsem pár koleček taky upekla.
Pekla, pekla... peklo. Ano, bylo to peklo. Trouba si doma dělala, co chtěla, a makronky praskaly jak divé, byly vysušené... Ze všech várek se mi povedlo jen pár hezkých kousků, ale ani ty nebyly úplně eňo ňůňo. Jak říkám, ačkoli byl postup opět úplně stejný, nikdy nevíte, co vám z trouby vyleze.
Ty nejhezčí jsem věnovala sestřence a pořád přemýšlela, co s tím zbytkem. Až mě napadl geniální plán.
Už minule jsem psala, že ráda chodím do Paula. Jejich macaron frappé (mimo jiné) je zkrátka pecka. Pominu detaily, že jeho cena není zrovna friendly a že v něm není ani ždíbíček kafe. To mi ale jako nekafařce vůbec nevadí.
Hodíte do mixeru pár makronek, hodně ledu, trochu smetany a je to! A hlavně, vůbec nevadí, že se vám nepovedly, popraskaly nebo cokoli jiného. Chutná to báječně.

Takže ať už kulaté nebo tekuté, pokud neznáte, určitě makronky ochutnejte. Doporučuju.