pátek 6. září 2013

I ran Prague aka má běžecká premiéra

Jako by to bylo včera. 15. června. Nikdo se mnou WRP asi nepoběží. Teda nikdo známý, jen dalších asi 10.000 běžců. Samotné se mi nechce. Nechám to na příště, snad za rok. 
23:55 Ne. Přece si to nenechám ujít. Zachvátila mě panika. Rychle se zaregistrovat, za 5 minut končí přihlašování za zvýhodněnou cenu, škoda nevyužít. Týdny jsem vymýšlela motto, které nám natisknou na tričko. Teď jsem rychle napsala, co mě napadlo jako první. Pár minut po půlnoci přišel e-mail: "Teď už je to oficiální: Jsi součástí We Run Prague 2013. Gratulujeme!" 

Zvláštní pocit. Já poběžím. Poběžím svůj první závod. Já, která donedávna běhání nesnášela. A ač sportovkyně tělem i duší, jen tak běhat (bez rakety či míče) mě donutila akorát učitelka na gymplu. A pak jsem si říkala, že nikdy víc. Klasický příklad "nikdy neříkej nikdy" v praxi. 

Časem se dozvídám hned o několika kamarádech, co taky poběží. Jupí, tak přece v tom nebudu nakonec sama. Hned jsem klidnější a těším se víc. Podpora od ostatních vždycky potěší. 
Blíží se den D. Natrénováno sice nemám tak, jak bych si představovala, ale dělala jsem, co jsem mohla. Na můj osobní cíl, zaběhnout pod 1 hodinu, se úplně necítím. Ale co už. Poběžím, co to půjde. Poslední trénink den před WRP jsem si symbolicky dala na dovolené v Paříži: ranní běh po Champs-Elysées. To byla pecka. Hrozně mě to navnadilo. 
31.8. den D aka WRP. Ráno mi přišla SMS:

Díky, Tome! :) Ani nevíš, jak mě to potěšilo. 
Ještě sladit oblečení. Není přece důležité vyhrát, hlavně u toho dobře vypadat ;) 

Teď už ale na start. Spolu s dalšími 8 tisíci běžci v šedých trikách se mačkáme na silnici před Žlutými lázněmi. Je dost teplo, ale atmosféra i nálada skvělá. Startovní výstřel. Ještě 8 minut trvá, než konečně proběhnu startovní čarou. Snažím se držet tempo s pacemakerem pro 1h, holčinou se žlutými nafukovacími balónky na zádech a nápisem 1:00. Běží se mi dobře, jen neustále někoho předbíhám a musím sledovat, kam šlapu. (Lepší než aby všichni předbíhali mě, říkám si.) 
1. občerstvovací stanice - Václavák - Příkopy - Staromák,... Pořádně nevím, kudy běžíme. Pohltila mě atmosféra a dav. Celou cestu navíc čtu motta na zádech ostatních běžců. Některá mě baví, jiná motivují,... 
Náplavka. Druhá občerstvovací stanice a první menší krize. Do cíle zbývají víc než dva kilometry a slečna se žlutým balónkem na zádech se mi začíná lehce vzdalovat. Teď to nesmím vzdát. 2 km nejsou moc. A třeba tam na mě v cíli Channing opravdu čeká! (Haha.) Nebo aspoň někdo jiný, což by potěšilo. U stolků s pitím je nával. Nechce se mi zdržovat, ale žízeň mám. Najednou mi pán vedle mě podává lahev s jonťákem. Nejen že mi dal napít, ale ještě mě poplácal po rameni. Díky, pane neznámý. Úžasné gesto, co mi dodalo sílu. 
Doposud cesta utíkala, od Náplavky se mi zdá nekonečná. Bílá brána ukrývající cíl v nedohlednu. Ha, už ji vidím. Brundibáro, přidej! Najednou se mi nohy opět rozběhly. 
Cíl. konečně. Sotva se plazím pro banán a trochu vody. Channing na mě sice nečeká, ale v tu chvíli mi to je jedno. Zvládla jsem to. Krásný pocit. SMS mi hlásí čipový čas 0:59:05. Téměř o minutu jsem předčila svůj sen. Co víc si přát. Ještě se najít s kamarády a udělat pár fotek na památku,... 


Motivací a inspirací na tričkách WRP jsem ten den den četla opravdu hodně. Bohužel, většina z těch, co mě zaujaly, se mi z hlavy vytratily. Jedno mi ale v paměti utkvělo: "Do 30ti desítku." Desítku mám už za sebou a doufám, že za rok zas. Atmosféra byla skvělá. Inspirovala jsem se a stanovila si svůj nový cíl: Do 30ti půlmaraton.

4 komentáře:

  1. Paráda, skvěle si to zaběhla!

    OdpovědětVymazat
  2. Nádhera. Sledovat, jak se vám dařilo překonat své cíle, je motivující. Tak do 30ti půlmaraton.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. jojo :) nejlepší je, že v tom člověk není sám. to hrozně nakopává...

      Vymazat